Sladké sny

Ležim a v hlavě se mi motá hodně myšlenek. Občas si před spanim dumám, ale dneska toho bylo nějak moc, asi třicet přes sebe, nedají se usměrnit, nedají se utnout, malý protivný octový mušky, snažím se usnout.

Najednou mi začne hučet v uších a na hrudník se mi položí kámen. Hodně nepříjemnej pocit, chci se otočit na druhej bok a nejde to, snažím se otevřít oči. Z čela mojí postele slyším šeptání, snažím se otočit hlavu a podívat se kdo to je. Nemůžu se pohnout. Jsem k smrti vyděšená, slyším jen ten mužskej hlas a hučení v uších. Najednou se objeví další hlas, ženský. V nohách postele, pořád se nemůžu hnout, nemůžu mluvit.

Podaří se mi otevřít oči, ale pohnout se mi nedaří. Je to sen, říkám si. Sny znám, sny jsou kamarádi, můžu je ovládat. Zavřu znova oči, že se pokusím celý sen otočit, zvrátit, pohnout se, utéct, probudit se. Objeví se další hlas. Ted přímo u ucha. Dýchá. Nic neříká. Cítím jen jeho dech. Funí mi do ucha. Chci křičet. Nemůžu. Chci se zvednout. Nemůžu. Nemůžu ovládat svoje tělo, nemůžu ovládat můj sen. Občas se mi podaří otevřít oči, ale vidím jen bílou zeď, nemůžu se pohnout. Usínám. Necítím chlad, ale mám husí kůži po celém těle.

Znovu otevřu oči, ale pořád se nemůžu pohnout, začínám šílet, ztratila jsem kontrolu nad svým tělem a začínám jí ztrácet i nad svojí hlavou. Zavírám znova oči. Vyděšená, začínám to vzdávat. z čela postele šeptá hlas, říká věci, který by mě děsily při vědomí, ale v tomhle stavu, kdy se nemůžu pohnout, kdy nemůžu mluvit a kdy moje hlava přestává racionálně myslet je to k zešílení, totální panika.

Funící hlas najednou dostane ruku, kterou mi dá před obličej a já se pořád nemůžu pohnout. nemůžu se bránit. Přitom pořád ležím na mojí posteli. Už nevím, jestli jsem při vědomí, jestli mám halucinace, jestli se probouzím nebo se mi jenom zdá, že otevírám oči.

Celý moje snažení o pohnutí se nebo totální probuzení trvalo hodinu. Než jsem otevřela oči a po neskutečně dlouhých deseti vteřinách dokázala pohnout hlavou. Po další půl minutě rukama. Celý tělo bylo těžký, tlak na hrudi nepřestával a strašná únava. Ale jít spát? Ne, už nikdy. Světlo a plyšák je základ.