Čumáčku pitomá

Pořád se mi ta myšlenka nezdá. Baví mě spát 4 hodiny denně a radostně vyskakovat když zazvoní budík, baví mě mluvit tak rychle, že už mi odmítaj nalít kafe, ačkoli jsem žádný neměla, baví mě dělat milion věcí najednou, ačkoli žádnou pořádně. No, ta stovka rozepsanejch a nikdy nedokončenejch článků tak fajn není, ale aspoň je to stovka načatých článků. Baví mě do tří do rána uklízet a sledovat seriály z devadesátých let. Baví mě bez problému se bavit s cizíma lidma a vyprávět jim jednu kravinu za druhou, i když maj problém mě stíhat. Jejich problém. A lásku brát jako něco krásnýho když je a když není, no tak není. Lidi jako ty nebejvaj sami.

A nezajímá mě, že to není zdravý, že to není normální a že se to má léčit. Léčit něco, co je přirozený a funguje líp než koks nebo jinej doma vyrobenej stimulant během temný smutný noci. Že jako bejt normální je normální.
A normální znamená, aby tvoje myšlenky a řeč jsou stejně rychlý jako řeč a myšlenky ostatních. Nuda já vim. Jako jít za třema babičkama o berličkách po chodníku. Není kudy je předejít a nechceš na ně řvát, jsou to přece normální lidi. 
Ale taky ty rozkousaný tváře od věčnýho zatínání zubů, který si ani neuvědomuješ. Trhání kůžičky rtů, a že si nepamatuješ, co si vlastně komu říkala, protože toho bylo tolik, to je asi vedlejší. A všechny ty kraviny v euforii, co se už ani nedaj vrátit? Dyť jsou skvělý. Oukej, zpomalte mě, nechcete mě výjimečnou a zběsilou? Zpomalte si mě. Svět bude plnej unavenejch, zpomalenejch babiček o berličkách.

A víte co? Je to nahovno. Celý tohle umělý zpomalení. Po osmi hodinách spánku se blbě vstává z postele. Ani první dvě kafe neproberou zpomalenej mozek. Už si nepovídám s cizíma lidma. Sotva si povídám s necizíma, chci jen poslouchat, nechci nic říkat, stejně je to zbytečný. Čtvrtý, pátý kafe a nic. Jen to kousání do tváří se vrátilo a klepatura rukou. Vypadáš tragicky. Ale pořád líp než všichni ty divný, normální lidi. A ani nemůžeš pít alkohol, aby nezajímaví lidi vypadali zajímavěji a ty abys nepůsobil tak odtažitě

Co je na tom nejhorší, člověk má čas přemejšlet v klidu, netlačí se těch myšlenek tisíc a začíná bejt patetickej.
Pronášet životní moudra a řešit.
A jako dokonalý dokončení se zamilovat. Nešťastně, samozřejmě, protože šťastná láska přece do normálního života nepatří, protože všichni normální chlapi jsou hajzlové a ženský jsou svině. Trapná věta, co? Ale říká jí každej normální člověk a to jsem teď já taky. 
Ve zrychleným světě to takhle není, není čas na zkoumání špatných vlastností, jsou vlastně jen dobrý. Zpomalili jste si mě. Spokojeni? Já ne. Chci svůj bláznivej svět, nic tam nebolí.

Čumáčku pitomá, nešťastně se zamilovat! Ze všech patetickejch věcí tohle. Nestačilo by napsat dojemný básně a pak je někde veřejně předčitat se slzou dojetí v oku? Ne, vona se musí zamilovat. A nešťasně. Džízis!