Měl to být vtipný článek

Nejlepší nápad na článek mě napadá tak dvě vteřiny před usnutím. Věci, na které jsem dávno už zapomněla, mi před upadnutím do kómatu a divokým sněním problesknou hlavou, a já si řeknu: No, jasně, to je ono!

Mám vedle postele tužku a papír, abych si napsala poznámku, co ženiálního mě napadlo. Jenže někdy je lenost tak velká, že prostě ani tu ruku nevyndám. Nejde to, sláva nesláva, pod peřinou je teplo. A včera večer jsem měla opravdu geniální nápad! Bylo to ono! Sláva na dosah ruky, nesmrtelnost, Pulitzerova cena, Nobelovka, Blogger roku a socha s tužkou v ruce už na mě čekají! Prosím poloprofil z levé strany, s nějakou chytrou knížku v ruce. Třeba můj sešit slohu ze základní školy, jež se stane bestsellerem, a kritici se budou předhánět ve chvalozpěvech a budou používat slova jako: Z rukopisu tehdy pouze šestileté dívenky je jasně patrný nevídaný a ohromující styl s nádechem geniality, jež by nerozpoznal pouze imbecil s páskou na očích.

Ve chvíli, kdy jsem ještě držela otevřené oči a myšlenku v mysli, jsem si vzpomněla, že papír sice u postele mám, ale tužka tam není. Musela bych pro ní přes celý studený byt. A vzbudila bych psa. A to bych si jako dovolila dost. Tak povídám té ženiální myšlence, ať si najde místečko v hlavě a ráno, ať se ozve, že spolu dobudeme svět a že bude slavná a lidi si o ní budou vyprávět a budou se jí snažit napodobit a že jí přeju klidný spánek, aby byla ráno svěží a krásná.

Ráno myšlenka nic. Říkala jsem si, že ještě spí, probudím ji kávou, jdu ke kávovaru, nasypu kafe, upěchuju, nasadím a pustím. Vůně kávy a myšlenka nic. Jdu si napěnit mlíko. Přemejšlim, kde je ta myšlenka a najednou mlíko všude, pára všude, myšlenka nikde.

No nic, nasadíme větší páky. Půjdu do práce bez čepice! To ji vyžene ze spánku, když mráz a sníh nezabírá, nasadím do uší rakenrol, bejby a myšlenka zaleze ještě dál. Začínám ztrácet celou hlavu! Moje socha! Moje ceny a nesmrtelnost!

Jako poslední šanci vidím, že prostě vezmu papír a budu psát, třeba to myšlenku vyláká, nedá jí to, ale jak jste si jistě všimli, tak tento text postrádá jakoukoli myšlenku a nápad. Prostě se na mě vybodla. Trošku panikařím, protože, jestli ode mě budou utíkat všechny myšlenky jako tahle, dojde k tomu nejhoršímu. Budu se muset prosadit psaním článků o politice. Články o tom jak jsou všichni dementní a já to vim nejlíp. Články, jejichž téma bude v dalších 30ti článcích na blogu za den. Budu psát o cikánech a arabech a jak mi doporučoval jeden čtenář „udělám se na Rathovi“ Nebo se dám na nějaké kontroverzní náboženství a budu na něj psát ódy, to teď taky frčí.

Ale asi nebudu moct k jehovistům, protože tak před rokem mě zastavila jedna osvícená paní s časopisem v ruce a jestli prej mám minutku.
Pani, já mám minutek!
A osvícené paní zasvítily oči, otevřela časopis a ukazovala mi fakt krásný obrázky hrajících si dětí, pouštění draka, zvířátka, sluníčko. No nádhera.
A povídá: „Líbí se vám to? Takhle to tady náš Pán udělá, takhle krásný!“
Líbilo se mi to, to je jasný, jsem pozitivní člověk, ale moc jsem to nechápala „Jako tohle zařídí jeden ten Pán, jo?“ „Ano, přesně! náš pán tady udělá takhle krásný svět, kde se mají všichni rádi a všichni jsou šťastní a smějí se.“ Zasvěcuje mě osvícená paní se svítícíma očima.
A pak mi to došlo. Ty oči, ta krása. „Jo, takhle! Von dá ten Bůh všem LSD, žejo?!!“

Pak paní už jen zalapala po dechu a chtěla něco říct, jenže já v drogách jakože moc nejedu, tak jsem jí popřála, ať si to užije, že bude mít aspoň na co vzpomínat, pokud nezapomene úplně všechno.

Vlastně si nemáme co vyčítat, pani má vymytej, ale osvícenej mozek, já nemám mozek sice vymytej, ale tma je tam teda pořádná.