Příběhy pod postýlkou – Narozeniny

Zima nepolevuje, spíš naopak. Zima jako blázen, ruce mi mrznou i v rukavicích, ranní cesty do školky po tmě jsou opravdu mrazivé a jediným zvukem je křupání sněhu.

„Dneska máš narozeniny, víš kolikátý?“
„No.. asi pátý, že jo?“
„Přesně tak, večer bude dort“
„S marcipánovýma zvířátkama?“ Kulím oči
„Uvidíš.“ Usmívá se máma. Koukám na ní. Moc jí to sluší, když se usměje, škoda, že to není častějc, tak jako jí přitom svítí oči.

Ve školce mě všichni pusinkují, až jsem z toho celá ulepená a pančelka mě dovede do tajné spíže, kde jsou bonbóny a jiný sladkosti pro tyhle příležitosti, když má někdo narozeniny, nebo se mu něco moc povede. Vybírám si karamelovej žužu bonbón a než se s ním stihnu celá zalepit, tak mi ještě paní učitelka (ta s vlasama jako světlá ovečka) popřeje, aby na mě byli doma hodní a abych byla moc šťastná a aby mi všechno šlo. Tak jsem se jí rovnou zeptala, že jestli, když už je mi jako pět let, jestli bych už mohla přestat chodit spát po o, protože stejně nespím a nebaví mě to. Paní učitelka řekne, že bych možná mohla chodit s velkýma dětma na němčinu místo spinkání. Souhlasím, cokoli lepší než odpolední spinkání..

Co bych za to dala o 18 let později. Asi jako každej.

Večer mě máma vyzvedne ve školce a drží bílou krabici zavázanou modrým provázkem. Dort! Úplně bych na něj zapomněla! Uka! Uka! Žadoním a sápu se po krabici.

„Paní M, mohla byste na chviličku?“ Přeruší nás pančelka a odvádí si na chvíli mámu pryč. Když přijde, tak se mě zeptá, jestli se chci učit němčinu a proč odpoledne nespím.
„Uka dórt!“
„Až doma, a pojď už je spousta hodin.“

Jdeme parkem, jen tak ze sportu si vyběhnu slepičí schody až nahoru k pomníčku a oběhnu to po horní cestičce. Popoháním mámu, abychom už byly doma a já se mohla podívat na ten dort, kterej je pro mě a jenom pro mě, ten pocit radosti, adrenalinu, nedočkavosti a netrpělivosti se snad nedá ani popsat.

Odemykáme dveře. Nic.
„Sakra klíče v zámku“ zakleje máma a začne zvonit, nikdo neotvírá. Pověsí se na zvonek a teprve asi po patnácti minutách zachrastí klíče. Táta. Moc toho na sobě nemá.
„Pustíš mě domů?“ Ptám se a mám slzy na krajíčku.
„Hm“ Odpoví velice nadšeně
„A dort taky?“
„Víš vůbec, že má dneska narozeniny?“ Nechápe máma.
„Ježiš můžeš držet chvíli hubu?“

Dodnes nechápu, proč jsem se zeptala, jestli pustí domů dort. Proč ne mámu. A trápí mě to dodnes. Měla jsem být statečnější, jasně, co byste chtěli od sotva pětiletý holky, která sice chápe, ale nechce chápat co se to doma děje a neví, že to takhle nemá bejt, ale měla jsem bejt statečnější.

Pozdravila jsem pani, co tam byla. Bývala tam s tátou často. Taky měla zovcovatělý vlasy. Tmavý. Dort neměl marcipánový zvířátka, ale bylo na něm něco z čokolády. Asi byl dobrej, ale ten den moc dobrej nebyl. Ten rok nebyl dobrej. Ani ten předtím, ani ten potom.

Desátého prosince. Narozeniny.