Příběhy pod postýlkou - Mikulášská

-„Honém, poběž, umíš básničku?“ -„Jakou zas básničku, kde je Lenička?“ -„Ona je doma, že prej se bojí, no dneska je Mikuláš, umíš básničku?“ - „Něco snad vymyslím.“

Další z jiných zimních dnů. Jakoby nestačilo, že je tma a zima, ještě Mikuláš do toho. A pak mám taky narozeniny, říkala paní učitelka. Už pátý, tak to jsem zvědavá, co se stane.
Teď tu básničku. Hm, Tomášek bude říkat „Mikuláš ztratil plášť“, to se mi nelíbí. Něco o jaře se asi nehodí, o Vánocích asi taky ne. To jsem se těšila na klidnej školkovej den.

Některý děti brečí už teď, nevím proč, protože přijde Mikuláš s čertem, kterej dělá kravál a vyhrožuje? Hm, ty děcka by měly přijít na tejden k nám domů, nějakej čert s řetězem mě fakt nevyvede z míry. Jediné, co mě trápí, je výběr básničky, né, že by na tom záleželo, ale nemusím být jediná, která neřekne nic, nebo řekne nějakou nevhodnou říkanku. No a už vůbec ne něco primitivního.

„Pančelko, potřebuju básničku.“ Tahám pančelku za zástěru.
„Nic jste s maminkou nenacvičily?“
„Nó.. von nebyl čas, sme měly takovýto lítání a ták..“ Zamlouvám to,

Pak začly návrhy, když jsem zavrhla všechny ty  primitivní odrhovačky typu Mikuláš ztratil plášť, vytasila se Pančelka i s nějakýma pěknýma, až jsem musela uznat, že na to, že je to učitelka v mateřský školce, tak není úplně marná.

Ne, tahle Pančelka je v pohodě, tý nevadí že odpo nespím, jako tamta druhá, co má vlasy jako hnědá ovečka a velký brejle na provázku. Ta teda jako taky není špatná, abyste si jako nemysleli, že chci pomlouvat, ale na spánek si potrpí, ta co má hlavu jako bílá ovečka ani ne. Když o tom tak přemejšlim, tak všechny Pančelky maj vlasy jak ovce, já mám rovný, doufám, že z toho nevyrostu a že až budu velká, taky mi ty vlasy nezovcovatí. Snad to není nějaká nemoc.

Já tady o ovcích a přitom musím spíš řešit toho Mikuláše. Abych pravdu řekla, nevím, jakou básničku a jestli vůbec jsem nějakou říkala, ale ta cesta domů stála za to.. Tma a do toho petardy a vožralí lidi. To nemusim.

Že já se nenarodila do lepší čtvrti.

Nevím, jestli jsem tak malá, nebo tak hloupá, ale moc toho Mikuláše nechápu. Pán s vatou na obličeji dá hodnejm dětem sladkosti a ovoce, zlobivejm uhlí a brambory. Tak zaprvý, všichni sme dostali sladkosti, ovoce i kousek uhlí. Takže jaká spravedlnost. Stejně ten pán houby ví a za co jsem zrovna já dostala to uhlí, by mě taky zajímalo. Zadruhý, proč je vydání dárečku podmíněno básničkou? Ještě čím primitivnější, tím je fousáč nadšenější, pěknej egoista, ty co ho opěvujou má nejradši.