Příběhy pod postýlkou - Do lidí nevidíš

Moc se nevyznám ve všech těch lidech. Jak mám poznat, kdo je hodný a kdo ne? Paní učitelka ve školce říkala, že maminka a tatínek jsou hodní lidé, kteří nás mají rádi.

Tak tomu fakt nerozumím. Já jsem si myslela, že hodná je paní učitelka, protože mě hladí po vlasech, učí mě básničky a říká hezké věci a nekřičí, nenadává, nikomu neubližuje, a hraje si se mnou. Hodná je Lenička, ta si se mnou hraje a mám ráda Tomáška, protože když jdeme na procházku, tak mi trhá sedmikrásky, ale chce za ně pusinku, tak nevím, jestli je hodnej, ale asi jo.

Ve všech pohádkách hodní lidé pomáhají zvířátkům, starým lidem, dětem, jsou hodní na všechny kolem sebe a pak za to mají princeznu nebo něco moc hezkého. A zlí lidé se jim snaží znepříjemnit život, často mluví sprostě a ubližují lidem a skončí vždycky špatně. Protože si to zasloužili a všichni to vědí.

Kdyby bylo všechno tak jednoduché jako v pohádkách. Táta by byl v pohádce ukázková zlá postava, která všem ubližuje, chodí do krčmy, šlape na zvířátka i děti. V žádném případě by nemohl mít princeznu, protože by přišel ten hodnej princ, mě a maminku a mě by vysvobodil, tátu propích mečem a pak bychom ujížděli na koni pryč. Koní se docela bojim, ale tenhle by byl hrozně hodnej jako ten princ. A pak bychom žili na zámku s tím koněm a hodným panem princem.

Myslela jsem, že je hodnej pan policajt, když jednou v noci přišel, ale nevysvobodil nás. Akorát zloducha napomenul a zase odešel. To mně fakt naštvalo, měl nás zachránit, neměl koně, ale zase měl bílý auto, tak by to tak nevadilo, ale ne, vykašlal se na nás a přitom paní učitelka říkala, že policisti jsou taky hodní, protože chytají ty zlé.

Nerozumím tomu, vážně, paní učitelka nám čte po obědě pohádky a v každé ten hodný potrestá toho zlého a smutné děti a princezny jsou vysvobozené, ve skutečnosti je to ale mnohem složitější. Ve skutečnosti tatínci nejsou hodní a princové vás nezachrání, protože na vás prděj.

Jsem malá holka, co si ráda hraje s puzzle, leporelem a kostkami s písmenky. Některá znám a dokážu přečíst, ale to je moje tajemství. Rodičům jsem to neřekla. Proč taky? Tátu to nezajímá a stejně chodí domů v noci a ubližuje nám a máma má svejch starostí víc než dost.

Taky jsem zjistila, že to, co je v pohádkách, ve skutečnosti není a paní učitelka pěkně kecá. Ale ona je hodná, tak za to asi nemůže, protože tomu asi sama věří. Já jí to nebudu vyvracet a nebudu jí říkat, jak je to ve skutečnosti, protože by mi nevěřila. Je to strašně složité. Mám jich plný zuby. Všech. Jo, zuby. Musím si jít vyčistit zuby, tak ahoj.